Moje osobní stránky :-)

Chtěla bych Vám v tomto příspěsku představit jedno úžasné plemeno - Velšteriéra - naší Megíííí... Její fotky jsou ve fotogalerii.

Jak to všechno bylo aneb, Hezky od začátku...

Už od malička jsem chtěla pejska. Ve druhé třídě jsem tak moc otravovala rodiče, že mi pořídili želvičku - Babara. Teda Babařici, protože to byla holka, a né kluk, dle naší domněnky. Jenže želva, to je děsně nudné zvíře a navíc s ní nemůžete chodit na procházky. Místo chlupů má studený krunýř a bojí se lidí. No, co naplat, nebudu lhát, a řeknu, že jsem se o želvu moc nestarala.

Na konci třetí třídy jsme se stěhovali z rodinného baráku do paneláku, a tak Babar putoval ke sestřenici, kde už zůstal.

Jó, jak já chtěla nějaké zvííířatko. Tak moc, ale naši, že ne, v paneláku zvířata trpí a navíc jsem se o Babara nestarala, a jestlipak bych se starala o nějaké větší zvířátko???

Rok se s rokem sešel a já nastoupila na gympl do nymburka. Musela jsem denně dojíždět 25 kilometrů vlakem. To sem si ale říkala, že jsem už přeci velká, každý den dojíždím takovou dálku do školy vlakem, a tak musím být přecijen trochu zodpovědná, ne???

Měla jsem pádné argumenty a po dvou měsících jsme s bratrem přesvědčili mamku, že se o zvířátko budeme vzorně starat. Chtěli jsme křečka nebo morče, protože ti v paneláku netrpí. Máma přesvědčila táta a o Vánocích nám rodiče darovali morče - Štuclinku. Vzorně jsme se starali a morče nám dělalo jen radost, i když, ten svrab, se kterým jsme jsme morče dostaly radost nebyl :-)

Po dvou letech jsme se přestěhovali do rodinného domku na vesnici. Do domku, se zahradou. A do správného domku se zahradou na vesnici patří pes!!!

A začali jsme přemlouvat. Po půl roce se nám to podařilo a my začali vybírat plemeno. Jenže jsme měli jednu podmínku, a to, že pejsek nesmí být vyšší než 40 cm. Bígl, shodli jsme se a už jsme pokukovali po nějakých těch inzerátech. Jenže po měsící přišel bratr ze školy s tím, že  babička nějakého spolužáka chová velšteriéry a nemůžou se zbavit jedné fenky. Štěňata se narodila v blbym měsíci - listopadu, a to lidi si neradi pořizují štěnata na zimu.

Na dvoře se proti nám rozeběhla taková chundelatá, přátelská kulička, která nás začala oblizovat a všelijak se na nás sááápat. Rozhodnuto! Megi bude naše!!!! Juchůůů!!!

Jo, omg, hlídací pes nemůže domů. Má hlídat, to našim vydrželo jen měsíc. Poté mohla Megi POUZE do přízemí. Jen tam, kde nejsou koberce.

Joj, to vydrželo týden. Po týdnu sama panička-máma pozvala Megi do horní části domu, a že chodí po kobercích, jí už taky nevadilo...

A jak to je teď po roce? asi následovně...

Megi může do jakékoliv části domu...

Megi může skákat na pohovku kdykoliv chce.

No, prostě si nás ta psí slečna dokonale všechny ochočila. A kdyby někdo před rokem mámě řekl, že pes se s ní bude mazlit na pohovce, a jí to nebude vadit - hnala by ho s koštětem...

kdybyste někdo chtěl fotečky naší psí holky, milovaný, pošlu...piště na mailik...

marty.jr@seznam.cz