Jdi na obsah Jdi na menu
 


1.

Bylo jednou jedno takové docela malé království. Rozprostíralo se v údolí obklopeném vysokými horami. Vládl tu moudrý a hodný král. V království se říkalo, že král je nejmoudřejší za celých tisíc let vlády svého rodu. Jmenoval se Kristián XXVI.Moudrý. Ovládal sedm řečí a přečetl už celou svou knihovnu která čítala na deset tisíc objemných svazků v různých jazycích. Jeho manželka Viktorie, která již zahynula na odpornou nemoc, mu porodila překrásnou dceru Julii. Všichni mládenci v okolí toužili po tom, aby se Julie právě do nich zamilovala. Ještě se to nikomu nepodařilo.

V tomto království žila i rodina Hubertů, která už po celých tisíc let sloužila králi a královně na hradě. Hubertovi měli syna Dalimila a dceru Helgu.

Ale jak už to na světě bývá, nikde nejsou pouze hodní a milí lidé, myslící na blaho všech, ale vždy se najde nějaká ta černá ovce, která kazí díla ostatních a vše chce mít pouze pro svůj prospěch. I v našem království se taková ovce našla a tím byl zlý hrabě Kazibud, který ovládal všelijaká kouzla i nekouzla. Už od dob kdy nám Kristián XXVI. Moudrý nastoupil na trůn usiluje o to, aby zničil blaho a pohodu všech lidí v království.

 

,,Dalimile,“ pravil král, ,,dostal jsem ohromnou chuť na kozí sýr. Dojdi mi pro něj prosímtě k pastýři Luciánovi, který pase své stádo severně za horami. Budu ti moc vděčný.“

,,Ano, Vaše Jasnosti, jen si doma sbalím pár věcí a hned se vydám na cestu.“ Dalimil byl rád, že může králi splnit přání a rozhodl se, že půjde rychle, aby se vrátil co nejdřív. Snad to stihne dříve než ráno vyjde slunce.

            Dalimil si doma v podhradí sbalil pár nejnutnějších věcí a vydal se na cestu. Když byl na cestě už sedm hodin začal pociťovat únavu. Bylo mu divné, že ještě nedošel ke svému cílu, protože pastýřovo obydlí nebylo moc daleko. Otec říkal něco o dvou hodinách rychlé chůze. Došel na malou mýtinku, kam prosvítalo sluníčko. Lehl si do příjemně teplé trávy a zakousl se do chlebu se sádlem, který si vzal sebou na cestu. Měl bych pokračovat, přemlouval se, ale nechtělo se mu vstávat a pokračovat. Usnul. Když se probudil slunce pomalu zapadalo. Vylekal se, že je už tak pozdě a dal se rychle do běhu. Asi po deseti minutách rychlého běhu začal být les čím dál méně hustý. Už pomalu nemohl popadnout dech, a tak zvolnil tempo a brzy na to vyšel z lesa. To, co uviděl se mu navždy vrylo do paměti. Samé pastviny a pole, jen mírně zvlněná krajina. To z království obklopeného horami a lesy neznal. Kousek od něj byla na samé hranici lesa a pastviny postavena malá chaloupka s velkým dvorem a několika chlívky. Na dvoře kejhaly husy, slepice zobaly zrní, krocani se promenádovali, a do toho všeho na sebe povykovala kupa dětí. Jejich matka věšela prádlo a prozpěvovala si. Opodál se pásly kozy, krávy a ovce. Došel k chalupě a pozdravil. Ve chvilce k němu přiběhly všechny děti a zdravily ho. Když si ho panímáma všimla, pozvala ho dál. Posadil se ke stolu a panímáma mu hned naservírovala večeři – ovesnou kaši. Když misku vyškrábal až do dna, svěřil se panímámě s jakou prosbou přišel. ,,Tak hele, to si ale budeš muset odpracovat. Peníze od krále hladové krky nenasytí. Do města to máme daleko. Ani já, ani manžel si nemůžeme dovolit opustit hospodářství abychom nakoupili jídlo. Jíme to, co si vypěstujeme a do města chodíme až na podzim, kdy nemáme tolik práce s hospodářstvím.“ Rozzlobila se panímáma. V tom vešel pan otec do dveří:,,Zatoulala se Bělka…co vy tady?“ Spustil hned ode dveří. ,,Chce koupit sýr pro krále. Bude si to muset odpracovat, ale možná by stačilo kdyby nám našel Bělku, vždyť je to naše nejlepší koza.“

,,To by stačilo,“ uvažoval pantáta.

,,Tak já se hned vydám jí hledat. Do království bych to mohl ještě stihnout do rána. Král bude mít velkou radost, že jsem zpět tak brzy.“

,,Propánajána jemináčku zadrž! Do lesa v noci nechoď, mohlo by se ti tam něco zlého přihodit. Les je v noci velmi nebezpečný! Teď půjdeme všichni spát a ráno se uvidí. Mámo připrav ležení pro našeho hosta.“

,,Bělka se nejspíš zaběhla do tamtoho lesa. Budeš tam muset jít sám. Musím hlídat ostatní kozy, nemůžu se vzdálit. Až Bělku najdeš, odměna tě nemine. Ale bez ní se nevracej!“ Pantáta udělil poslední pokyny a Dalimil se vydal na cestu. Netušil, zda Bělku najde ani jak dlouho mu to bude trvat. Byl zoufalý. Kdy se vrátí do království se sýrem? Rodiče se už jistě strachují. Po několika hodinách už Dalimila bolely nohy a byla mu zima. Prošel křížem krážem snad už celý les a Bělka nikde. Utěšoval se, že les nemůže být tak veliký a že z něj brzy musí vyjít. Začínal pochybovat o tom, že vůbec dokáže najít cestu zpět. Chtěl se vrátit, ale v uších mu pořád zněl hlas Pantáty – ,,Bez Bělky se nevracej.“ Slunce ulehalo ke spánku a les se zahaloval do strašidelného šera. Poblíž zahoukala sova. Listy stromů ševelily, jako by si s nimi pohrával vítr, ačkoliv bylo bezvětří. Mráz prostupoval až do morku kostí. Dalimil se začal bát. Skulil se do klubíčka pod keř a drkotal zuby. Těžko říci jestli více strachem nebo zimou. V dáli zavyli vlci. Blízko keře, pod kterým byl skoulen Dalimil zapraskaly větvičky. Znovu. Znělo to, jako by tam někdo chodil. Dalimil pevně zavřel oči a strachy pomalu ani nedýchal. Teď už si byl stoprocentně jistý, že tam někdo je. A teď někdo běží! Šeptá. Určitě je to člověk. Snad ho nenajde.

Když se Dalimil ráno probudil Slunce bylo už vysoko na obloze. Vylezl ze svého úkrytu a zděsil se. Když si v noci myslel, že je někdo blízko jeho keře, nemýlil se. Okolo keře byly lidské stopy. Někdo chodil kolem jeho úkrytu kolem dokola. Ale kdo? Ovšem, to nebylo to nejhorší, co Dalimil uviděl. Několik metrů od něj se válela kozí hlava oddělená od těla. To neudělali vlci. To provedl člověk, někdo, kdo věděl, co Dalimil v lese hledá. A to, co jí provedl se dá nazvat vrcholem hnusu. Bělka měla vyplazený jazyk na kterém bylo vyřezáno velké D. Jedno oko bylo vypíchlé a válelo se o kus dál. Rohy měla zlomené a nacpané do oční dírky. Druhé oko bylo otevřené a dívalo se na Dalimila. Ten se opřel o strom a plakal. Nevěděl, co bude dělat. Bělka je mrtvá a někdo zlý nemá Dalimila vůbec rád. Připadal si tak bezmocný. Nemůže se vrátit na statek bez živé Bělky a tím pádem nepřinese královi sýr. A bez něj se do království také nemůže vrátit. Čeká ho život vyhnance. Kam půjde? A jak se dostane pryč z lesa? Po ničem jiném Dalimil netoužil. Jen se dostat z lesa. Rozběhl se a utíkal co nejrychleji mohl. Dvakrát zakopl o kořeny a spadl. Nedbal na roztržené kalhoty a odřená kolena, chtěl utéct co nejdál, vyběhnout z lesa, ale les se zdál být nekonečný. Utíkal celé tři hodiny až se zastavil, opřel se o strom a sotva popadal dech. Nemohl už dál. Jeho nohy byly těžké jako olovo, už by ho neunesly. V břiše mu kručelo a hlavu třeštila. Děsil se večera. Bál se, že by tu musel strávit další noc. To nemohl dopustit. Přemohl se a šel dál. Šlo to ztuha, nohy vypovídaly službu, ale nakonec je přemluvil a dal se do rychlé chůze. Ať se podíval kam chtěl, nikde neviděl prosvítat světlo, jež by mu napovídalo, kudy se dostane z lesa. Všude byly jen stromy, stromy, stromy. Šel dál a nevnímal kudy jde, šel tam, kam ho nohy nesly. Po chvíli se dal opět do běhu. Už ne tak zběsilého jak ráno, ale běžel a to bylo hlavní. Běžel, dával si pozor na kořeny, aby o ně nezakopl, rukama si chránil obličej, aby ho větve nešlehaly do očí. Běžel a nevnímal kudy, běžel, aby se dostal z lesa, aby tu nemusel trávit další noc, běžel, aby…už opět nemohl. Sedl si a zády se opřel o vysokou borovici. Rozhlédl se okolo. Panebože, tady už byl! Byl tady! Přesně u téhle borovice. Když se pozorně zadíval, mohl rozpoznat v blátě i své stopy! Slunce se uchylovalo k obzoru a les se zase halil do černočerné tmy. Dalimil začal panikařit. Bude muset strávit v lese další noc! Rozbrečel se. To nechtěl, chtěl pryč, kamkoliv, jen pryč odsud. Z tohohle hrozného lesa. Hledal místo, kde mi mohl přenocovat. Našel husté houští a podobný keř, pod kterým spal minulou noc. Vlezl si pod něj a pokoušel se usnout, ale věděl, že jen tak brzy neusne. Za chvilku už na les padla černočerná tma a Dalimil si neviděl ani na špičky u nohou. Zaposlouchal se do zvuků lesa. Opět slyšel kroky. Strachy se chvěl a cítil jak mu na celém vstávají chloupky do pozoru. Byl si jist, že slyší lidské kroky, jak chodí kousek opodál. Byl to příšerný pocit. Kéž by byl teď doma na hradě a mohl sloužit králi. Kéž by mu teď mohl připravovat jeho oblíbenou koupel s meruňkovou pěnou. Kéž by! Proč musí být v tom podělaném lese a chvět se strachy? Proč musel jít hledat tu pitomou kozu? Pantátovi muselo být hned jasné, že jí v lese roztrhají vlci. A kéž by jí ty vlci roztrhali. A kéž by ty vlci roztrhali i jeho. Bylo by to mnohem lepší. Slyšel je výt. A vyli blízko, čím dál blíž. Otevřel oči. Přes větvičky keře viděl jejich svítící červené oči. Dívali se na něj. Pomalu se přibližovali až najednou zaútočili. Jeden vlk se mu zakousl do nohy a vytáhl ho zpod keře. Ostatní se na něj vrhli a rvali mu maso. Dalimil řval bolestí. Viděl, jak mu jeden vlk vytrhává maso z lýtka a pochutnává si na něm. Z huby mu kapala jeho krev. Viděl jeho oči, jak se mu smějí do obličeje. Máme tě, říkali. Teď chcípneš a už se nikdy neprobudíš. A až tu budou hnít a smrdět tvoje vnitřnosti ucítí to ptáci a budou tě rvát znova. Jeden vlk mu trhal maso z ruky, druhý z nohy, třetí z druhé nohy a čtvrtý jen nečině přihlížel. Očí mu svítily výsměchem. Dalimil se s trhnutím probudil. Oblečení měl úplně propocené a dýchal zhluboka a rychle. ,,Byl to jen sen, jen sen, klid.“ Uklidňoval se. Vyhrabal se z pod keře a protáhl se. Okamžitě strnul. Krve by se v něm nedořezal. V noci se opět nemýlil. Zase tu někdo byl. A nebyli to vlci. Okolo houští a keře, kde nocoval někdo roztáhl bělčiny střeva. Jak někdo vyšlapal včerejší noc okolo jeho úkrytu stopy, dnes roztahal střeva. Bylo to hrozné. A aby toho nebylo málo, dotyčný ještě bělčinou krví nakreslil na zem velké D. Dalimil se zhroutil a plakal. Tohle přeci nemůže být skutečnost. Třeba se mi to jen zdá, namlouval si. Zvedl se a utíkal. Opět utíkal celý den až opět padla noc. V lese byla tma a Dalimil si neviděl ani na konec natažené ruky. V dálce uviděl světýlko. ,,Moje spása.“ Vydechl a utíkal směrem, kde viděl svou naději. Utíkal, třikrát zakopl o pařez, dvakrát o kořeny, nesčetněkrát ho švihly větve přes obličej. Neuvažoval nad tím, kdo je v chaloupce, jestli je obydlena zlými nebo hodnými lidmi, jen nechtěl strávit další noc pod keřem. Konečně doběhl k malé polorozbořené chaloupce. Zaťukal a po chvíli mu otevřel hodně starý stařeček.

,,Pojďtě dál mládenče. Vypadáte hladově a vystrašeně, dám vám najíst. Zrovna večeřím.“ Přivítal ho stařec a hned mu naléval vonící horkou polévku. Dalimil byl rád, že je stařeček hodný, a že tuhle polorozbořenou chaloupku neobývá žádný černokněžník. Stavení bylo zařízeno podobně, jako chalupa pastevce, jen bylo zařízení značně staré a pravděpodobně dlouho používané. Hltavě se pustil se staříkem do jídla.

,,A odkud pocházíte mládenče?“

,,Z království krále Kristiána XXVI. Moudrého. Jsem jedním z jeho sluhů.“ Mumlal Dalimil s plnou pusou. Starci zaskočilo a zůstal sedět jako opařený.

,,Od krále Kristiána XXVI., říkáš? A kdy jsi z království odešel?“

,,Jednu noc jsem spal u pastýře, dvě v lese. Asi před třemi dny.“

,,Ty jsi přežil dvě noci v lese? A vyšel jsi před třemi dny? A jsi sluha krále Kristiána XXVI.? Ale vždyť ten je už přes 150 let po smrti. A království taky zaniklo. Nemohl jsi vyjít před třemi dny!“

,,Ale ano, vyšel jsem. Král mě poslal pro kozí sýr k pastevci. Co se stalo s Veličenstvem? Nemůže být 150 let po smrti.“

,,Ale ano, je. Povím ti jak se to stalo. Za dob krále Kristiána XXVI. Moudrého království prosperovalo. Byl blahobyt. Žádné morové epidemie, jídla i čisté vody byl dostatek. Všichni se měli dobře a za to všechno vděčili králi. Ale jak už to bývá jsou lidé, kterým blahobyt vadí a libují si v lidském utrpení a bolesti. A takový byl i černokněžník Kazibud. Dříve žil v jeskyni v severních horách a stačilo mu, když se jednou za čas vydal do království, kde si unesl pár lidí a pak je u sebe v jeskyni mučil. Dokud vládl král Kristián neodvážil se krále zabít, protože věděl, že král má nad ním navrch, přestože neovládá žádná kouzla a nezná ani základní principy magie. Dokud žil král, lidé se Kazibuda nemuseli obávat. Jenže zatímco si lidé poklidně žili, Kazibud rychle nabýval na síle a zdokonaloval se v magii a v kouzlech. A jednoho dne udeřil! Přes noc všichni v království zkameněli.  Je tomu už 150 let a těch 150 království chátrá.“

,,A proč nechal všechny zkamenět? Proč si lidi nepodrobil?“

,,Kazibud netouží po vládě. Je to samotář a starý morous. Vláda nad lidem by ho jen obtěžovala. Stačilo mu pouze, že už v království není blahobyt. Je tam mrtvo. To mu stačí.“

,,A proč jsem nezkameněl taky?“

,,Kdo ví.“

,,Šel jsem králi pro sýr k pastevci. Trvalo mi to tři dny, protože jsem zabloudil. Nemohlo uplynout 150 let!“

,,Čas neovlivníš. Plyne ani nevíš jak.“

,,Já chci zpět království takové, jaké bylo když jsem odešel.“

,,Možná by to šlo. Ale bylo by to hodně těžké.“

,,Jak? Chci to vědět! Chci! Já to musím dokázat!“

,,Musel by si přemoci Kazibuda. A přimět ho, aby království dal do původního stavu, pokud to umí. To nemůžeš dokázat!“

,,Ale já to dokážu! Přežil jsem dva dny v nebezpečném lese, přežiju už všechno. Jen mi řekněte jak, jak to mám udělat, prosím!“

,,Já to nevím!“

,,jakto?“

,,Ale vím o někom, kdo to bude vědět.“

,,Kdo to je? A kdo ho najdu?“

,,Určitě to bude vědět Hybýra. Je to čarodějnice, která žije daleko za západními horami, za královstvím krále Ivana IV. Líného, až v Dračích horách. Cesta tam je nebezpečná. Nebezpečnější než si jen dovedeš představit. Ta by ti mohla poradit jak na něj.“

,,Děkuju vám mockrát! Jsem tak rád, že jsem na vás narazil.“

,,Teď ti povím tajemství. Říkal jsi, že jsi šel k pastevcovi pro sýr. Já jsem jeho syn. Nepoznáváš chalupu?“

,,Jeho syn? Panebože, kolik vám je?“

,,156, uctihodný věk. Ale teď už konec tlachání, půjdeme si lehnout. Můžeš si lehnout ke mně na pec. Je tam místa dost. Jako malí jsme tu spávali všici děti.“

 

2.

            Dalimil už putoval týdny a týdny a stále nebyl u cíle.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář