Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ptáci

28. 12. 2007

1.

                Seděla jsem na kameni a dívala se dolů na temnou nehybnou hladinu. Přemýšlela o ptácích, co vzlétávají z pole, o muškách co uniknou pavoukům - o svobodě.

Suchý nažloutlý list padá pod tíhou podzimu na nehybnou hladinu a pomalu na ní ulehá. Slyšela jsem kroky pod kterými křupaly větvičky  a promrzlá tráva. Věděla jsem, kdo to byl, proto jsem se neotáčela a čekala, až ke mně dojde. Obejmul mě. ,,Ahoj“, pozdravil. Vzal mě za ruku nabídl, že se projdeme. Souhlasila jsme, byla mi zima, alespoň se zahřeju. Chvíli jsme si povídali a žertovali. Jak jsem jen na něj mohla být ještě včera tak naštvaná? Nechápala jsem se.  Jsou to jen žvásty. Vím, jaký ve skutečnosti je. Pouze ho pomlouvají. Byla jsem s ním tehdy už půl roku, za tu dobu bych na to musela přijít.

Na mostě jsme potkali Janu ze školy a jejího přítele. Znala jsem ho jen od vidění, valné mínění jsem o něm neměla. Prý fetuje.

,,Ahoj želvo.“ Zdravím Janu přezdívkou

,,Máš?“ Ptá se Filip kluka. Nechápala jsem o co jde. Nevěděla jsem, že se znají. Klidu mi to nepřidalo – jen to opět rozvířilo mé obavy o Filipa.

,,Ne, co bych měl sakra mít?“

,,Tak ty nevíš?“

,,Ne!“

,,Ty hajzle! Za to se platí víš, částku sem ti řek. Dnes si měl poslední termín. S náma si hrát nemůžeš.“ Vrhnul se na kluka. Připlácl ho na zábradlí a dal mu pěstí. Jednou, dvakrát. Zahoukal vlak. Filip od kluka poodstoupil, dal mu ještě jednu. Vlak projel pod námi. Bylo to jako ve snu. V dálce jsem viděla přijíždějící rychlík a Filipa jak se rozbíhá a kopá kluka do hrudníku. Ten se převažuje a padá. Padá a ještě v letu ho rychlík nabírá na nápravu. Pak padá pod kola.

Rychlík přejel a nastalo ticho. Šílené ticho, během nějž jsme se všichni vzpamatovávali ze šoku. Nemohla jsem tomu uvěřit. Filip zabil! Chtěla jsem křičet. Celé tělo jsem měla napnuté, všechny svaly stažené. Snad jsem ani nedýchala. Tělo mi zaplavila neskutečná energie. Vrhla jsem se na Filipa a začala do něj zuřivě bušit. ,,Ty hajzle, hajzle, hajzle…“ Chytil mi surově ruce a obejmul mě tak, abych se nemohla  hýbat. ,,Klid, klid, to bude dobrý.“

,,Nebude, ty si ho zabil! Ty si vrah! Co ti udělal, řekni mi, co ti udělal. Jsi vrah, vrah a půjdeš do lochu a to já nechci, ale musíš. Panebože.“

,,Teď odejdeme a nikdo se nic nedoví…“

,,Musíme mu zavolat pomoc. Sanitku. Prostě ho musíme zachránit, co když ještě žije.“ Řvala jsem a snažila se vymknout ze sevření.

,,Myslim, myslim, že Tomovi už nikdo nepomůže.“ Vložila se do rozhovoru Jana a hypnotizovala koleje. Filip mě pustil a oba jsme se podívali z mostu. To co jsem viděla se mi vrylo do paměti. Než vlak zastavil, vlekl Tomášovy zbytky těla ještě dobrých 700 metrů. Na trati kousek před náma se povalovala skalpovaná noha. O kus dál ležela hlava. V dáli houkala sanitka.

,,Panebože, mizíme.“ Vzpamatoval se Filip.

Ne, to ne, musíme mu přeci pomoc. Nedokázala jsem si přiznat, že klukovi už nikdo nepomůže. Sedla jsem si na zadek a zády se opřela o zábradlí tak, abych na hrůzný výjev neviděla. Intuitivně jsem si začala do krve kousat nehty. ,,Nikam nejdu.“ Zasekla jsem se.

,,Chceš, aby nás chytli??? Zvedej se!“ Filip se naštval, a hrubě mě začal zvedat.

,,Stejně už neutečeš“, Jana si jako první všimla přicházejícího staršího muže, ,,Prohrál si.“

 

                Zdálo se mi, že létám. Letěla jsem v růžových a modrých oblacích. Neviděla jsem, co je pode mnou, nade mnou. Viděla jsem jen a jen před sebe. Náhle mraky tmavly.  Z růžové se stala rudá, z modré téměř černá. Po chvíli jsem vylétla z tohoto závoje oblaků a ocitla jsem se v prostoru, kde nebylo nic. Naprosto nic. Tma. Nekonečný černý prostor. Cítila jsem se jako slepá, nemohla jsem se podle ničeho orientovat, žádný záchytný bod. Hrozný pocit. Uslyšela jsem nějaký hlas, který se rozléhal  jako po velké prázdné místnosti bez oken. Jen samé prázdno a nekonečný černý prostor. Křičí, ten hlas, křičí. Ten křik mi drásá uši. Chci se za ně  chytit, ale nejde to! Místo mých rukou jsou křídla, se kterými jde jen mávat a mávat  .  .  .  létat, létat, létat. Křik ustal. Proč křičel ??? Kdo to Byl ??? Co chtěl ??? Křičel na mě ???  NA MĚ ??? Co … Nedomyslela jsem, protože jsem narazila do nějaké ,,clony‘‘. Ta se  prohnula a odrazilo mě to někam do neznáma. Zavřela jsem oči. Po chvíli jsem je zase otevřela. Ležela jsem na zemi. No, jako zem to moc nevypadalo. Spíše nějaká pevnina. Ne, to ne. Nikdy jsem takovou pevninu neviděla, měla zvláštní barvu. Vypadala, jako když smícháte oranžové a červené temperky. Pohladila jsem ji, a tím zjistila jaká je. Drsná a tvrdá, nic měkkého. Rozhlédla jsem se okolo sebe a uviděla jsem zrcadlo. Přistoupila jsem blíž a spatřila jsem v něm mrtvou hlavu, oddělenou od těla. Zrcadlo puklo. Střepy se rozletěly do všech směru a mě povalily na zem. Schoulila jsem se do klubíčka a brečela. Celé tělo se mi třáslo. Na obzoru jsem uviděla vycházet jasnou bílou zářivou kouli. Zářila bíle. Její intenzita svitu pomalu stoupala a stoupala a stoupala, až mi to bylo nepříjemné. Zářila tak prudce, že se to nedalo vydržet, zakryla jsem si oči. Nepomáhalo to. Uslyšela jsem divný zvuk. Záře ustala. Nastalo příjemné šero. A teplo. Bylo mi nádherně.

,,Probuď se, Ivet, probuď se, byl to jen sen, slyšíš. Už je to v pohodě. Vadilo ti to světlo, viď, zatáhla jsem žaluzky.“ Něčí ruka mě hladila po vlasech. Pomalu jsem otevřela oči, šlo to ztěžka, ale povedlo se mi to.

,,Kde to jsem?“

,,V nemocnici. Už je to dobrý, už jsi v bezpečí.“ Uklidňovala mě sestra. Teď se prospi, a kdybys něco potřebovala, zazvoň.“

Zachumlala jsem se do dek a nic jsem nechápala. Jak to, že jsem tady? Ví o tom naši? Jak jsem sem dostala? Hlava mi ztěžkla pod hromadou otázek bez odpovědi. A co ten sen? Co bylo v tom zrcadle? Hnusná hlava oddělená od těla. Fuj. Hlava. Tělo. Kluk. Filip. Most, rychlík! Začlo mi to docházet. Všechno. Ve Filipovi jsem se zmýlila. Bylo to s nim ale tak hezký. Neřekla bych to do něj. Prostě to k sobě nepasuje. Ale pasuje. Jak jsem mohla být jen tak hloupá a přehlížet to? Nevěřit tomu? Proč musím každému naletět? Proč jsem tak pitomá? Teď jsem dopadla na hubu. Facka od života. Život je drsnej. Bylo to tak krásný. Vždyť jsem ho milovala. Miluju. Pořád. Je to ten nejlepší kluk. Vrah. Je to vrah. Proč? Proč já? Naletěla jsem. Jako vždy. Co tomu řeknou naši? A ve škole? Policie? Nejspíš to už ví. Mají ho? Přeci utíkal. Před tim chlapem. A pak? Co bylo pak? Nevím. Sakra. Jak to, že si to nepamatuju? Chtěla bych, aby to bylo jako dřív. Jako tenkrát. O vánocích.

 

 

2.

 

Seděla jsem na kameni Moudrák a pozorovala Filipa. Ležel dva metry pode mnou na ledě.

,, Tak slez už dolů, pojď…“

Ne, ne, zavrtěla jsem odmítavě hlavou. Po chvíli si přisedl a zadíval se směrem, kam jsem už 20 minut upírala svůj zrak.

,, Víš, co mě štve?“ 

,, Nevím“

,, Ta kýčovitá hvězda na špičce kostela, vrchol nevkusu. Neonová svítidla v kontrastu stavby z 15. století, celé náměstí okupují turisté a fotí. Člověk nemůže projít. A hlavně teď o Vánocích. Tábor je úplně obyčejné město.Sice krásné, ale přesto obyčejné. I o Vánocích. Nic extra tu není. Výzdobu má přeci každé město. Nevím, jestli je to vůbec dobré. Myslím ta výzdoba. Vánoční atmosféru tvoří lidé, ne výzdoba na sloupech, pak je to zbytečně přeplácané. Každý prodavač má ve své výloze vánoční motiv, stromeček… Na pěší zóně je přes dvacet obchodů. Dvacet výzdob, dvacet vánočních stromečků, dvacet rozdílných hrajících koled. Pak ještě výzdoba na sloupech. Co dvacet metrů, to sloup s kometou nebo se stromečkem. Vždyť to působí přeplácaně. A nálada lidí – pod bodem mrazu. Všichni jsou naštvaní, že jim ještě chybí upéct pět druhů cukroví, nemají dárek pro toho a toho. Omylem do někoho vrazíš a hned ti ukáže svůj nasranej ksicht. O to opravdu stojím. Jediní, kdo si to tu užívají jsou cizinci. Chtěl bych jednou zažít - Vánoce ve středověku. Klid, pohoda a vánoční obyčeje. Nesnáším Vánoce! Je to komerce, všechno je komerce a byznys. Na všem chtěj lidi vydělat i na takovým krásným svátku, jako jsou Vánoce,“ rozčiloval se Filip,  ,,tak už pojď. “ 

Obešli jsme Jordán a došli na Křižíkovo náměstí.

,, Nešel bys k nám?“

,, Jestli máte tři kila bramborového salátu, šest řízků a dvanáct druhů cukroví jen pro mojí spotřebu, proč ne, “ vtipkoval. Vzal mě za ruku a vydali jsme se na dlouhou pouť k nám domů. Slunce už zapadlo a ulice se vylidnily. Na lampách svítily nádherné vánoční komety, hvězdy a stromečky. Vůbec to nepůsobilo ,,přeplácaně“, ale kouzelně. V obchodech svítila vánoční výzdoba a dobrý pozorovatel, mohl zahlédnout siluetu vánočního stromečku za okny. Jen tu a tam projelo auto a o chodce člověk nezavadil. Je přeci Štědrý Den, to se jen zamilovaní blázni toulají po ulicích. Naše kroky se rozléhaly. Miluji Vánoce, sníh, noc, cukroví a Filipa.

                Začalo sněžit. Bílé vločky padaly z nebes na naše ramena. Když jsme došli k cukrárně, Filip přitiskl nos na sklo vitrínky. Jako malé děcko. Je už tradicí, že za vitrínkou ,,naší“ cukrárny chrápe Ježíšek. Jako malá jsem se tu vždy zastavila a poslouchala jak spí. Břicho pod peřinou se v rytmu dýchání  nafukovalo. Opřela jsem se o zeď a čichala tu božskou, pro Vánoce tak charakteristickou, vanilkovou vůni.

                Zahnuli jsme za roh a došli k nádraží. Několik opozdilců nervózně stepovalo na chodníku a čekali, kdy konečně přijede autobus.

Rozhodli jsme se, že půjdeme ke mně domů přes Jordán. Kolem hráze se line cestička, zavátá sněhem. Sedla jsem si do stráně nad vodou.

 Viděla jsem na celé historické jádro Tábora. Střechy památek pocukrované sněhem, zasněžený Jordán, opuštěný akvapark. Moje rodné město miluji, mnohem více, než cokoliv jiného. Pojí mě s ním zvláštní silné pouto. Tolik zážitků a nádherných chvil. Není tak nepřátelské, jako jiná města, plná průmyslových zón a továren. Moje město to je synonymum pro historii, mystiku, tajemno a krásu. Pomalu jsme došli na místo, odkud jsme zhruba před hodinou vyšli. Opřela jsem se o strom. Byla jsem tak zamilovaná. Vznášela jsem se v oblacích. Do Filipa jsem byla platonicky zamilovaná přes dva roky, ale věděla jsem, že na něj nemám. Po čase si všimnul, že po něm pokukuju a někde schrastil moje číslo na ajsko. Shodli jsme se ve všem. Báječně se s nim klábosilo a nakonec vyústil dvouměsíční pokec v tuto naší první schůzku. Tři hodiny jsme tady kecali, objímali se, nakonec se šli projít a skončili zase tady.

Přiblížil se ke mně. Věděla jsem, co bude následovat. Otočila jsem hlavu. ,,Co, co???“ Nechápal.

,,Víš, já se ještě nikdy ne to…prostě…“

,,Nelíbala?“

,,Jo..ne…“

,,Nehroť to.“ Usmál se. Málem se mi podlomila kolena. Bylo to nádherný. Celý tělo se mi chvělo. Netušila jsem, že to může být tak úžasný…

,,Teď už jo.“

,,Co?“ Nechápala jsem.

,,No, už si se líbala.“

,,Jo, teď už jo.“

,,Budete mít s holkama co drbat,“ usmál se, ,,pojď“. Vzal mě za ruku a dovlekl na zasněžený led. Lehnul si na něj a udělal ve sněhu andělíčka.

,,To si ty.“ Konstatoval.

,,Ještě mi chybí svatozář.“

,,Ty máš svatozář?“

,,Tak, když jsem anděl.“

Hodil po mně kouli sněhu. Trefil se. ,,To si vypiješ,“ uplácala jsem kouli a mrskla jsem po něm, ,,tumáš.“

,,Vedle.“ Chechtal se. Vrhnul se na mě a povalil mě do sněhu. ,,Víš, jak budem mokří…“ Nedopověděla jsem, protože jsme se líbali a líbali a líbali. Tohle si odstonám.

 

A taky jsem si odstonala. Chřipka. Ležela jsem v posteli a potila se. Vadilo mi to, protože jsem se nemohla scházet s Filipem, ale na druhou stranu jsme unikla pololetním písemkám a zkoušením. Nečekala jsem, že by mě Filip přišel navštívit. Třeba to bral jako úlet. Nevěděla jsem na čem jsem. Ale i kdyby to měla být naše jediná schůzka, nelitovala bych. A chřipka mi za to taky stála :-).

Za tři dny se Filip objevil před barákem. Přeci jen přišel. Měla jsem ohromnou radost. Pustila jsem ho dovnitř a rovnou zamířila do pokoje, kde jsem si lehla do postele. Filip si sednul ke mně.

,,Budeš nemocnej.“ Varovala jsem ho.

,,Tak budu nemocnej s tebou a nebudem si mít co vyčítat.“ Usmál se tím svým úsměvem, pod kterým se mi podlamovala kolena. ,,Mimochodem, abych na to nezapomněl, něco pro tebe mám.“ Zalovil v tašce a vytáhl pralinky. ,,Prej je máš ráda.“

,,Od koho to víš?“

,,Tajné zdroje.“ Zalezl ke mně pod deku. Schoulili jsme se do jednoho velkého klubíčka a po chvíli usli. Probudili mě až kroky na vrzajících schodech. Filip pravidelně oddechoval s pootevřenou pusou. Bála jsem se, kdo to je, máma měla přijít až k večeru, Mirek, nevlastní táta taky. Jukla jsem na hodiny. Šest. Za okny byla tma a pokoj tlumeně osvětlovala lampička v akvárku naší želvy Babara. Tak to jsou přeci jen naši.  Jak dlouho jsme museli spát? ,,Filipe, Filipe vstávej!!!“ Zatřásla jsem jím. Lekl se mě. Musela jsem se tomu zasmát. ,,Vylez, přišli naši.“ Hned jak vylezl z postele, objevila se mámina hlava ve dveřích. ,,Ahoj Ive…teda mládeži.“

,,Jééé…ahoj mami, ty už si tady?“ Naštěstí máma o Filipovi věděla, takže jsem neměla průšvih.

,,No, to víš, že jsem, už půl hodiny. Je večeře. Filipe, dáš si taky?“

,,Né, to je dobrý, děkuju, už půjdu.“

,,Ahoj…“ Rozloučila jsem se s ním a sešla dolů do kuchyně na véču.

,,Mirek tu není?“

,,Není, volali mu z nemocnice, mají tam nějakej akutní příjem nebo co…A co ten Filip, jakej, co jste dělali?“ Výslechu jsem neunikla. Naštěstí jsem se neprokecla, že jsme celou dobu spali a brzy se mi podařilo zavést řeč na taneční, jež jsou máminým oblíbeným tématem. Bavili jsme se o pokračovačkách a kdy na ně budu konečně moct jít, protože mi je už líp. Máma trvala na tom, že ještě minimálně týden budu muset zůstat doma a týden bez pohybu. Takže bez tanečních.

Za tři týdny jsem měla jet na lyžařský kurz a už jsem se nemohla dočkat. Náš gympl má chatu na horách, takže jezdíme každoročně. Jezdím už od sekundy každý rok. Pouze jednou jsem vynechala, a to když jsem si zlomila na snowboardu ruku. No jo, machrovat před klukama se nevyplácí.

 

3.

 

                ,,Poslouchejte mě! Všichni! Rozvržení pokojů: Holky budou na Bažině a na Tunelu. Kluci na Holčičím pokoji a dole. Rozdělte se.“

                ,,Petro, kam půjdem? Na tunel?“

                ,,Nene…Na bažinu!“

                ,,Dobře, takže vy dvě jdete na bažinu a vemte si k sobě ještě dalších 6 holek, jo?“ Vložila se do našeho sporu učitelka.

                ,,Néééé…“ Zklamaně jsem se opřela o okno.

                ,,Neblbli Ivet, na bažině je novej, fakt pěknej nábytek. Táta měl zakázku.“ Utěšovala mě Petra.

Ufff, to bylo s chlupem. Na pokoj Bažina jsem nechtěla, protože je tam ošklivejk nábytek. Rázem se moje nálada prudce zvedla. ,,Péťo, já tě mám tak ráda.“

,,Ty si střelená.“ Smála se mi Petra. Autobus zastavil a my se vydali na kilometrový výstup k chatě.

                Mrtvá jsem se svalila na postel. Vrchařská prémie mě zmohla. Ale musela jsem uznat. Bažina se změnila od minulého roku k nepoznání. Protože nejsme s Péťou tolik oblíbené je nás na pokoji pouze šest místo původních osmi. Čím méně, tím lépe. Vybalily jsme si věci a vydali se na véču do horní chaty. První den večer jsou jako každoročně párky s chlebem. Normálně párky nejím, ale dnes jsem měla hlad jako vlk, takže jsem zblajzla rovnou dva a dva krajíce chleba. 

                První noc je vždycky nejhorší. Při změně prostředí nemůžu usnout. Ale to asi většina lidí. Holky na pokoji kecaly a kravily až do jedný. Já si četla a psala s Filipem. Stýskalo se mi po něm. Toho blázna napadlo, že by za mnou přijel. Chata ví, kde je. Chodí k nám na školu, ale o pár ročníků výš. Scházet jsem se měli v noci. Jsem taková vzorná holčička, takže jsem se toho bála. Co kdyby se to prokeclo? Nechci podmínečné vyloučení. Stejně mě ale přemluvil. Hned druhou noc za mnou měl přijel. 

                Druhý den jsme nemohla vstát. Usla jsem dlouho a vstávalo se brzo. Sotva jsem vyšla kopec do horní chaty na snídani. Byl puding. To si pamatuju dodnes. Po snídani se šlo na sjezdovku. Na snowboard jsem se těšila celej rok. Sněhu letos napadlo hóódně, naštěstí. Po obědě byl polední klid a potom běžky. Běžky zbožňuju. Nejvíc mě baví bruslení. Nejdraději bych jen bruslila, ale na to nemám fyzičku.

                Konečně padla noc. Holky usnuly brzo a učitelky si šly taky nečekaně brzy lehnout. Já bych to nejradši taky zalomila, ale na Filipa jsem se těšila. Ve dvě pípl mobil. Nabalila jsem se a potichu otevřela okno, které jsem měla u postele. Gymplácká chata je v kopci a mé okno nasměrováno do svahu, proto jsem bez obav mohla skočit dolů. Sněhu je hodně. Kdokoliv může vlézt do okna zpět, aniž by se namáhal. Pomalu jsem vylezla na parapet, sedla si na něj a přivřela okno. Skočila jsem dolů. Zabořila jsem se po pás do sněhu. ,,Kurva!“ Ulevila jsem si. Uslyšela jsem přidušený smích. Uplácla jsem ze sněhu kouli a hodila jí tím směrem, kde se Filip smál. Přišel ke mně. ,,Jak se vede, brouku???“

,,Neříkej mi brouku a radši mi pomoz se odtud dostat.“ Pomohl mi se dostat ze sněhu ven. Nedokázala jsem si představit, co by bylo za průser, kdyby nějaká profesorka zjistila, že jsem venku ve dvě ráno. A s klukem. Sedli jsme si na lavičku u bufetu, který byl kousek od naší chaty ve sjezdovce a líbali se, dlouze a pořád. Když nás přestalo bavit si ochutnávat vnitřky lebek začli jsme kravit. Nejdřív jsme se váleli po sobě v závějích a pak jsme začli válet sudy. Filipa přestalo bavit dělat sudy na malém plácku u bufetu a tak jsme se vydali kousek po sjezdovce nahoru. A pak jsme se váleli dolů. Bylo to naprosto skvělý. Pod kopcem jsme se rozvalili, a smáli se.

                Když začlo svítat vyděsilo mě, kolik je hodin. Dala jsem Filipovi pusu a on mi pomohl zpět do okna. Všechno oblečení jsme měla promočené, rozložila jsem ho na topení a ulehla. V minutě jsem spala.

                Druhý den probíhal podobně jako první, akorát s tím rozdílem, že jsem byla naprosto vyřízená. Naspala jsem dohromady asi půlhodinu a doháněla to všude, kde se dalo. Když jsme jeli na sedačkové lanovce na Lysou horu, poledním klidu, po večeři a ještě než mi zase napsal Filip, že je pod oknem. Opět jsem slezla z okna Filip mi navrhl, že bychom se mohli jít projít lesem. V noci? Blázne! Čapnul mě za ruku a zavedl do lesa. Nejdřív jsem nic neviděla, tak jsem se musela spoléhat na svého průvodce. Nevěděla jsem, jak a podle čeho se dokáže tak jistě orientovat. Došli na malou mýtinu, kterou ozařoval měsíc a miliony hvězd. Sedla si na kládu a pozorovala hvězdy. Filip si přisednul, obejmul mě, a líbali jsme se. Pak jsme jen tiše pozorovali hvězdy. Bohužel Filip romantickou náladu zkazil. Zapálil si. Nějak zvláštně mu ta cigareta voněla. ,,To taky není cígo, brouku.“

,,Hulení?“

,,Jo, dáš si semnou?“

,,Já jsem ještě nikdy nehulila.“

,,Všechno je jednou poprvý. Zkus to taky.“ Přesvědčil mě a ubalil mi vlastního jointa. Dal mi celýho.  Přestože jsem nikdy nehulila. Byla to od něj pěkná nezodpovědnost, ale lhala bych, kdybych řekla, že mi to nechutnalo. Chvíli jsme nic necítila, ale potom se dostavila jemná euforie, začla jsem se všemu smát. Všechno mi připadalo vtipný. Lehla jsem si na zem a hystericky jsme se smála. Zem se pode mnou houpala jako loď ve vlnách, hvězdičky se mi nad hlavou točily. Cítila jsem se, jako bych mohla létat. Letět široko daleko nad vrcholky hor, všemu uletět. Nevím, jak dlouho jsem mohla ležet na zemi a smát. Možná dlouho, možná to byla jen chvilka. Ale euforie a pocit lehkosti brzy vyprchal a mně začalo být zle. Hodně zle. Pokusila jsem se vstát a postavit se na nohy. Hlava se mi pořád motala a já spadla zpátky na zem. Filip, který celou dobu seděl na kládě, mi pomohl vstát a sednout  si vedle něj. Objal mě a držel, abych z klády nepřepadla na jednu, nebo na druhou stranu.

,,Poprvý je to vždycky takový,“ uklidňoval mě, ,,za chvíli to vyprchá a ráno budeš fit.“

,,Ale…já jsem v pohodě…ale jen nemůžu chodit…ta rovnováha, víš…“ dělalo mi potíž i jen mluvit, ,,Asi budu zvracet.“ Zvedla jsem se šla kousek ke stromům. ,,Půjdu s tebou.“

,,Nééé…já to zvládnu.“ Odporovala jsem, přestože jsem věděla, že ke stromům sotva dojdu. Nechtěla jsem vidět, aby mě viděl zvracet. Vzal mě pod paží a podpíral mě.

                Zvracela jsem celkem dvakrát. Bylo to šílené. Pak už jsem neměla co zvracet a jen jsem se dávila. Tenkrát jsem si řekla, že marihuanu už nechci nikdy vidět. Kéž bych se toho držela.

 

4.

                ,,Právě ho rodiče identifikovali. Teda to, co z něj zbylo. Humus.“

                ,,A?“

                ,,Tomáš Krčmák, 19 let.“

                ,,Ještě, že jsem ten den neměl službu, ty fotky mi stačily.“

                ,,Musíš to brát tak, že je to kus masa, hmoty, která nemá s člověkem zhola nic společnýho.“

                ,,Je to hnusný.“

                ,,Je, ale když jsem byl ještě na nehodovce, mrtvoly ze silnice jsem škrábal denně.“

                ,,Ale vždyť je to ještě skoro děcko!“

                ,,Škrábal jsem i dvouletý mimina.“

                ,,Jseš cynik.“

                ,,Jinak bych nehodovku dělat nemoh.“

                ,,Myslíš, že to byla nešťastná náhoda, nebo to bylo cílený? “

                ,,No, toho kluka, co to udělal nemáme, takže nevim jak to bylo doopravdy, ale přikláním se k verzi…No prostě, ten chlápek, co je viděl, při výslechu přeci řekl, že se poprali a ten Tomáš přepadl. Jenže ten kop, kterej ho poslal do náruče rychlíku cílenej byl, takže si z toho udělej závěr, jakej chceš.“

                ,,A ty holky? Jsou schopný výslechu?“

                ,,No, jedna byla Iveta, moje dcera. A ta druhá její spolužačka. Ani jedna není schopná výslechu. Obě se z toho zhroutily. Ale Ivetu hospitalizovali, Janu ne. Iveta nebyla schopná se postavit na vlastní nohy. Janu vyslechnem zítra. Ať se z toho nejdřív vzpamatuje.“

                ,,A jaký mají vztah k těm klukům?“

                ,,Svědek říkal, že to byly dva páry. Drželi se za ruce. Jana s Tomášem a Iveta s tim viníkem.“

                ,,Ty víš, že s ním Iveta chodila?“

                ,,Ne. Tak, s manželkou jsme se rozvedli, dcera bydlí u ní a u jejího slavnýho přítele. S Ivetou se vídám málo.“

               

5.

                Filip se nervózně rozhlížel kolem sebe. Nikde nikdo. V domě se už taky nesvítilo. Pomalinku přelézal plot. Seskočil dolů a zůstal skrčený u plotu ve stínu stromu. V dálce zaštěkal pes. Kéž by nesvítilo veřejné osvětlení. Přikrčený se plazil k balkonu. Nevěděl, jestli se dokáže vyšplhat na balkon, ale když to nezkusí, taky by si to mohl do konce života vyčítat. Na boční straně domu se rozsvítilo světlo. Sednul si na bobek a čekal. Slyšel vlastní dech, vlastní rychlé bušení srdce, potil se bylo mu neskutečné vedro. V kuchyni se zhaslo, ale Filip chtěl stejně ještě chvíli počkat. Rozhlížel se kolem a vzpomínal na doby, kdy tu trávil s Ivetou léto. Jak lezli na stromy pro třešně a jablka, jak se spolu milovali v seníku. V seníku. Do seníku lezli po žebříku a když slezli unaveni dolů, pomáhal ho pokládat Ivetě k plotu. Odvážil se znovu postavit a popošel na druhou stranou domu k plotu. Žebřík byl stále na svém místě. Co kdyby to schoval do seníku? To by šlo, ale je to moc riskantní. Dobře si pamatoval, že dveře seníku vrzali. Nadělal by zbytečný randál a to si nemohl dovolit. Co teď? Nezbývalo nic jiného, než původní plán. Může použít žebřík a nebo může zkusit vylézt na balkón bez něj. Problém byl v tom, že balkon byl výše, než předpokládal a navíc se podél balkonu táhnul plastový okap. Na něm se vzepřít nemohl.  Sedl si na zem a zády se opřel o stěnu domu. Co teď? Přeci nebude vytahovat železný žebřík. To je blbost. Sám ho možná ani neunese. Hlava mu ztěžkla pod tíhou problému. Ne, takhle to nejde. Vstal a obešel dům. Za domem byla pergola a v prvním poschodí balkón. Poodstoupil a zjistil, že po pergole může krásně vylézt až na balkón.

                Nečekal, že to půjde tak snadno. V mžiku stál na balkoně. Klekl si a vyndal z batohu to, kvůli čemu tohle všechno riskoval. Moc dobře věděl, že Iveta pěstuje na balkoně spoustu kytek v květináčích. Jako první si vybral ten největší květináč, co tu byl a do hlíny zahrabal pytlíček velikosti sevřené pěsti. ,,Promiň Ivet.“ Zašeptal a stejným způsobem zahrabal do květináčů dalších šest menších pytlíčků. Ještě mu zbývali dva, ale poslední tři květináče byly moc malé. Přemýšlel, kam je schová, aby si je v klidu mohl zase vyzvednout, až utichne ten rozruch kolem Tomáše. Doufal, že to policie vzdá a případ odloží pro nedostatek důkazů.

Dnes večer je na řadě ještě Jana. Pak se ještě zbaví toho chlapa, co je viděl na mostě. Kdyby to byl kdokoliv jiný, nechal by to být, ale tohohle chlapa znal a on jeho taky. Věděl, že ho poznal. Filip si pro něj taky přijde. Počká si na vhodnou příležitost a šmitec. Konec. Chcípnul by tak jako tak. Proč oplakávat nevyhnutelné? Ještě zbývala Iveta. Je to hodná holka a on jí měl dokonce možná i rád. Jenže je to holka a všechny holky jsou pěkný kačeny. Tady musí jít osobní sympatie stranou. Zbaví se jí taky. Jen vymyslet jak. To bude oříšek. Jestli ho ten chlap na mostě už nabonzoval, bude hlavní podezřelý. A kor, když se zbaví i jeho. Bál se, že ho policie už  vyslechla. Snad ne. Stejně je police to jen banda idiotů. Filip si nechtěl přiznat, že je v pěkný kaši a zamotává si uzlíky osudu čím dál víc. V téhle fázi je už nerozmotá.  Musí udělat vše co bude možné, jen aby neskončil v lochu. Když ho čapne policie a zjistí příčinu sporu na mostě, v base skončí daleko víc lidí. V tomdle je zapleteno až moc lidí a on tvrdí pořád, že je to špatně. Čapnou jednoho, mají všechny. Ví, jak to chodí.

 

6.

                Když se Iveta probudila byla kolem ní naprostá tma. Chvíli jen zírala kolem sebe a nevěděla, kde je. Teprve potom si vzpomněla, že je v nemocnici. Vedle ní na posteli kdosi zachrápal. Měla sto chutí po něm mrsknou polštářem, ale ovládla se. Vzpomínala na Filipa, chytli ho? Kde asi teď je a co dělá? Zasnila se.

                Zima skončila, oteplilo se a já zase začla chodit na funky. Musela jsem ale uznat, že se mi kondička přes zimu dost zhoršila. Mám co dohánět. Po páteční hodině jsem se ještě osprchovala, loudala jsem se, a tak jsem zůstala v šatně s Petrou jako poslední. Petra chodila na zdrávku do třeťáku. Znala jsem jí z kurzů funky a z výtvarky, na kterou jsem chodila do ZuŠky. Uměla nádherně kreslit. Nijak zvlášť jsme se nebavily a proto mě překvapilo, když si semnou začla v šatně povídat. Nebyl to moc příjemný rozhovor.

                ,,Ivet, jak dlouho chodíš s Filipem?“

                ,,Od prosince. Proč?“

                ,,Cože? Od prosince? Mazec. Jen tak, se ptám“

                ,,Proč mazec? A jak to vůbec víš?“

                ,,Filip řikal. Chodim s nim do Cala a občas ke koňovi na námko.“

                ,,Kam, že chodíte? Nevěděla jsem, že se znáte. A co ti o mně říkal.“

                „Do Cala na dýzu. Jen tak, říkal, že s tebou chodí. Prej s tou malou.“ Uchechtla se.

                ,,S malou?“

                ,,Zrovna vysoká nejsi.“

                ,,Lepší než mít dva metry.“ Oplatila jsem jí to. Měřím 160, za to Petra skoro dva metry.

                ,,Dej si na něj bacha.“

                ,,Proč?“

                „Není to kluk pro tebe. Ty seš taková moc slušná.“

                „A Filip není?“

                „Ty ho asi moc neznáš, co?“

                „Už musím, ahoj.“ Vyvlékla jsem se a odešla. Petra za mnou ještě zavolala, že špatně dopadnu. Rozhovor mi ještě dlouho vrtal hlavou.

 

7.

                ,,Crrrrrr.“ Ivanu probudil odporný zvuk budíku. Spěšně ho zamáčkla a zabalila se do županu. V kuchyni postavila vodu na čaj a nakrájela bábovku.

               

                Houpy hou, houpy hou…Okno bylo otevřené a prudký vichr si dělal se záclonou to, co se mu zlíbilo.  Přes trám byl pevně uvázán provaz a na něm se houpalo tělo. Houpy hou, houpy hou…

 

                Ivana si pečlivě vyčistila zuby a oblékla se.

 

                Houpy hou, houpy hou…

 

                Pomazlila se se psem a dala mu čistou vodu do misky.

 

                Houpy hou, houpy hou…

 

                ,,Musím vzbudit Janu.“ Myslela nahlas a vydala se po schodech do podkrovního pokoje.

 

                Houpy hou, houpy hou…

                Otevřela dveře.

                Houpy hou, houpy hou…

 

8.

 

                Filip byl pro mě něco jako bůh. Jen Filip, Filip, Filip. Kamarádky jsem zanedbávala, přestala jsem s nima chodit ven, nahrazoval mi je Filip. Přestože ho pořád chválím, musím mu i něco vytknout. Chodil na diskotéky. Každou sobotu. Docela mi to vadilo, protože  jsem nevěděla s kým se tam stýká. Jednou jsem za ním přišla neplánovaně domů. Měl narozeniny, a tak jsem ho chtěla překvapit a při té příležitosti mu předat dárek. Nemám ráda klasické dárky jako jsou plyšáci, trenky, apod. Proto jsem speciálně pro něj našla u Vltavy tři lístečky. Jeden byl krásný a zdravý, ten druhý byl také zdravý, ale na kraji měl krásně vidět kostru a poslední můj nález byla kostra listu. Poslední fáze listu, než se promění v hromádku rozložené biologického materiálu. Celé jsem mu to nechala zarámovat. Filip mi přišel otevřít jen v trenkách a s kocovinou. Dost jsem ho asi svou návštěvou zaskočila, přesto mě pozval dál.  Chvilku jsme si povídali, a pak se odešel napít. Když se vrátil, držel na dlani dvě malé pilulky. Nabídl mi. Nevěděla jsem co to je a bála jsem se ho na to zeptat - nechtěla jsem, aby si o mně myslel, že jsem zaostalá. Filip pilulku zapil a já jí v nepozorné chvíli strčila do kapsy.

                Šli jsme se projít k Jordánu a došli jsme na naše oblíbené místo. Sedla jsem si na kámen a pozorovala jsem hladinu. Filip seděl vedle mě a házel do vody kamínky. Pak si odešel odskočit. Lehla jsem si na kámen a pozorovala oblohu vykukující mezi stromy. Po nějaké chvíli mi přišlo divné, že se nevrací, a tak jsem se šla po něm podívat. Nikde jsem ho neviděla. Vylezla jsem do stráně na cestu a uviděla jsem ho sedět na zábradlí nad tratí. Klátil nohama. Zavolala jsem na něj a on se na mě jen podíval a nic neříkal. Došla jsem k němu a ptala jsem se ho, co mu je, a ať jde kouká slézt z toho zábradlí. Vůbec nereagoval. Začal se hystericky smát. Bylo mi jasné, že začala účinkovat ta pilulka. Už po cestě mi připadal divný, nemluvil nebo zase plácal nesmysly, ale teď se choval jako malé děcko. Stáhla jsem ho dolů ze zábradlí. Postavil se na nohy, klátil se ze strany na stranu a pak se sesunul na zem. Snažila jsem se ho zachytit, ale nepodařilo se mi to. Přecejen vážil skoro dvakrát tolik, co já. Sedla jsem si k němu a hladila ho po vlasech. Oblečení měl úplně propocené a třásl se jako osika. Nevěděla jsem, co mám dělat. Bylo mi jasné, že volat o pomoc nemůžu. Měl by z toho akorát problémy. Ještě, že jsem si tu pilulku nevzala. Filipovo tělo se začlo zmítat v křeči. Hrozně u toho křičel a já byla pěkně vyděšená. Nakonec se uklidnil, křeč polevila a jeho tělo leželo bezvládně na zemi. Koulel očima a nereagoval. Seděla jsem vedle něj a hladila ho po vlasech.

 

9.

               

,,Tak se Jana oběsila.“

,,Cože?“

,,Jde to rychle. Dneska uděláme Ivetin výslech, než jí někdo vodkrouhne.“

,,Vodkrouhne? Ty myslíš, že to byla vražda?“

,,Byl vtip. Jdeme na to.“

,,Jak si můžeš dělat z takovýhle věcí legraci?“

 

10.

                Radek a ostatní policisté prošetřovali místo činu, tedy Janin pokoj. Radkovi vrtalo hlavou, proč Jana, předtím než se oběsila, otevřela okno. Ale uvidí se, až přijdou výsledky pitvy. V pokoji nebyly žádné stopy po vniknutí, takže se zatím přikloní k tomu, že se Jana oběsila sama.

                Fakt, že Jana zemřela, Radka šokoval. Netrpěla žádnými depresemi, neměla žádné problémy ve škole ani doma. Doufal, že to nemá nic společného s Filipem. A s Ivetou. Žádnou další spojitost. Kéž by Iveta byla jen svědek. Kéžby. Za Ivetu by ale ruku do ohně nedal. S manželkou se rozvedl už před šesti lety a od té doby vídá Ivetu jen občas. Přesto si všiml změny v chování. Doufal, že je to puberta.

 

                                                                                              11.

                               V bílém neútulném pokoji ležely dva pacienti. Malý třináctiletý kluk a dívka, otočená čelem ke zdi. Policista si sedl na okraj postele a pozdravil dívku. Věděl  že nespí, protože jinak by je do pokoje sestry ani nevpustily. Neodpovídala. Tušil, že komunikace s Ivetou bude těžší, ale s naprostou ignorací nepočítal. Dal pokyn, aby je ostatní policisté opustili a zůstal u ní sám.

,,Ivet, jakpak se ti vede?“ Neodpovídala a dívala se do zdi.

,,Je mi moc líto, to co se stalo, ale asi to tak mělo být, tím, že se od toho budeš odvracet, se to jen zhorší. Pochop. Řekni prosím pár věcí o Filipovi a o tom, jak to bylo na mostě a já ti slibuju, že toho grázla dostanu!“

,,A proč? Proč ti to mám říkat? Řekni mi jediný důvod proč! Já ho miluju víš. Já ho prostě strašně moc miluju a fakt netušim, proč bych ho měla udávat! Chodim s nim skoro rok! A ty sis toho ani nevšim, protože tě netajímám, víš?! Je ti jedno, kde jsem, s kým sem. Vůbec mě neznáš. A vypal, chci bejt sama!“ Iveta se rozzuřila a na otce začla křičet.

,,Já ti povim proč! Protože když ho budeš krejt, půjdeš do basy taky!“

,,Hm…Aťsi. Mně je to šumák, chápeš? Já prostě nevim, kde je, víš? Aj kdybych to věděla, stejně ti to nepovim. Tečka. Nazdar!“ Otočila se zpátky ke zdi a po tváři jí stékaly slzy.

,,Chceš aby tě zabil? Jako Janu?“

,,Cože? On zabil Janu?“

,,Jo! Tak mi koukej říct, kde ten lotr je!“ Radek Ivetě záměrně neřekl, že se Jana oběsila sama. Ikdyž, nikdy není nic stoprocentní.

               

 

                                                                                              12.

 

                Druhý den se dostali Radkovi do rukou výsledky pitvy. Když je viděl, zděsil se. Jana měla na těle spoustu modřin, podlitin a dvě tržné rány. Na oblečení se našly vlasy – Filipovy. Radek seděl na židli a přemýšlel. Došel k závěru, že Jana musela Filipa před smrtí vpustit dobrovolně k sobě do pokoje. Oknem. V tom případě máme vysvětlené otevřené okno. Podlitiny a modřiny? Co s tím? Stopy zápasu. A oběšení. Jana vpustila k sobě do pokoje Filipa. Dobrovolně. Ale proč? Musela ho předtím znát. Nikdo by nepouštěl k sobě do pokoje v noci někoho, koho nezná. Vpustila ho a on se na ní vrhnul a oběsil jí. Je nepravděpodobné, že by se oběsila sama poté, co odešel. Ale jak se dostal nahoru do okna? Že by tam vyletěl? Radek se ušklíbl a otevřel šuplík, kde měl v krabičce uložené fotografie z místa činu. Rozložil si fotky na stole a hned na třetí fotografii našel, co hledal. Okamžitě mu bylo všechno jasné. Na jižní straně domu, kde měla Jana pokoj, pěstoval Janina máma psí víno. To potřebovalo nějakou opěru, aby se mělo po čem pnout, přidělala Ivana na zeď domu jakousi dřevěnou mřížku. Bylo to tak jednoduché. Filipovi stačilo, aby vylezl po mřížce a zaťukal Janě na okno. Ta mu otevřela. Musela ho tedy znát. Ale proč to udělal? Proč jí oběsil?

 

13.

                Čas poklidně plynul a já zažívala s Filipem nejkrásnější dny svého života. Byla jsem tak štastná. Filip byl můj první kluk. První a doufala jsem, že bude i poslední. Chtěla jsem s ním strávit celý svůj život. Věděla jsem, že první lásky většinou nevydrží, ale já jsem doufala. Brzy nastala červen a s ním vysvědčení. Vyznamenání. Filip mi navrhl, že bych s ním mohla jet pod stan. Souhlasila jsem. Pamatuju si to jako dnes. Dva romantické dny pod stanem. Jeli jsme na Vranovskou přehradu. Jen, co jsme přijeli a postavili stan jsme se vydali na pláž. Cestou jsme uviděli plakát lákající na seskok z mostu. Chtěla jsem to vyzkoušet. Hned druhý den jsme se tam vydali. Filip mě považoval za magora a já sebe taky. Když mě          uvázali do postroje a já stála na kraji a dívala se dolů, dostala jsem šílený strach. Ono skočit dolů není nic jednoduchého. Ale odvážila jsem se a skočila! Bylo to naprosto úžasný. Ten pocit! Ta euforie! To se prostě nedá popsat. To se musí zažít. Miluju adrenalin!!!

                Večer jsme se šli ruku v ruce projít na pláž. Povídali jsme si o životě a plánovali do budoucna. Oba jsme vášniví horolezci, takže jsme si umanuli, že slezeme Prachovské skály. Letos to už nestihneme, oba máme plány do konce prázdnin, ale příští prázdniny by mohli vyjít. Pokud spolu ještě budeme, doufám. Filip je prostě úžasný.

                Všichni kolem mě nemůžou pochopit, jak můžu s Filipem chodit. Navádí mě, abych ho nechala. Že je prý děvkař, nemá zrovna růžovou minulost, svatý rozhodně není a prý má nějaké oplétačky s drogama. Sice mám pořád v živé paměti, co s ním udělala ta záhadná pilulka, kterou jsem si tehdy strčila do kapsy a do posledního detailu si pamatuju, co semnou udělala marjána, ale stejně tomu nevěřím. Sice jsem už párkrát hodně pochybovala. Fetuje, nefetuje, ale vždy mě Filip svým chováním přesvědčil o tom, že by toho nebyl schopen. Třeba teď na pláži. Prostě mi to k němu nepasuje a basta. Jen ho pomlouvají a závidí, že je lepší než ostatní. A že je děvkař. Pche, tak to už vůbec. To těžko. Možná měl přede mnou hodně holek, ale semnou je už přes půl roku a ještě jsme spolu ani nespali. Pouze líbání. Takže děvkař už taky není. A myslím si, že kdyby byl nějaký pochybný můj táta, kriminalista, by mi už dávno zakázal se s ním stýkat. Jen mě teď tak napadá, jestli on vůbec ví, že s ním chodím. Dlouho jsme ho už neviděla a když se už vidíme o klukách se nebavíme. Myslí si o mě pořád, že jsem ta jeho vzorná holčička, která by se ničím vážně neprohřešila. Stačí mu, že mám dobré známky a je spokojený. Byla bych ráda, kdyby to tak i zůstalo.

                ,, Ivet, poj’d si už lehnout a nerovnej pořád ty věci. Jsi děsně pořádná.“ Přemlouval mě Filip.

                ,, Už jdu, nechci se tu v noci o nic přerazit, víš?“ Vlezla jsem si do dvojspacáku (naše dva spacáky jsme si připli k sobě abychom získali jeden velký, pod který se vejdeme oba) a přitulila se k němu. Je mi s ním tak krásně. Začali jsme se líbat. Lítám v oblacích. Sevřel mě ještě pevněji a začal mě škrábat na zádech. To miluju a Filip to moc dobře ví. Rozepnul mi podprsenku a já mu pomohla se z ní vysvléci. Když mi sundal i triko, začala jsme panikařit. Filip je můj první kluk, s ním jsem se poprvé líbala a todle bylo pro mě něco nového z čehož jsme měla strach, ale nechtěla jsem to na sobě nechat znát. Stále mě líbal a hladil má prsa. Polibky začaly být čím dál vášnivější a já čím dál tím více panikařila. Kruci, co teď, co teď. Přesunul se na bříško a kroužil kolem pupíku. Pak jeho dlaň jemně sklouzla na podbříšek a pokračoval pomalinku dolů. ,,Neboj,“ zašeptal a začal mě prsty jemně laskat. Bylo to krásné a Filip byl ohleduplný, to se mu musí nechat. Pak ale něčím zašustil v rukou. Když jsem se na něj nechápavě podívala, ukázal mi kondom: ,, Jsi připravená?“ Zeptal se mě a dlouze se mi zadíval do očí. Pohledem, pod kterým se mi podlamují kolena. ,,Já nevim, já…když…“ Vůbec jsem nevěděla, jak se mám zachovat, co by na mém místě udělali kámošky. Souhlasili by? ,,Budu něžnej a opatrnej, neboj, prosím.“ Kývla jsem na to. Nasadil si kondom, sundal mi kalhotky a kraťasy a vtěsnal se mezi mé nohy. Bylo to nádherné. Neumím ten pocit popsat, bylo to pro mě něco nového, krásného, milého, příjemného. Jsem ráda, že jsem souhlasila. Tak, už nejsem panna. Vítej ve světě dospělých.       

                Když jsem se ráno probudila Filip ještě spal. Rozhodla jsem se, že se osprchuju a dojdu koupit do obchodu čerstvé koblížky k snídani. Když jsem se sprchovala, cítila jsem se tak zvláštně. Vzpomínala jsem, na to co se odehrálo v noci a znovu se mi rozklepala kolena. Hold jsem už velká, pomyslela jsem si s úsměvem. Jsem ráda, že to byl zrovna Filip. Filip, Filip, Filip. Kdyby mi někdo před rokem řekl, že Filip, tehdá moje platonická láska, bude můj první, vysmála bych se mu do obličeje.  Kdo by uvěřil, že se Filip zamiluje do mě, obyčejné holky, podle všech šprtky. A nevěřila jsem tomu ani já.

                V samoobsluze nebylo k hnutí. Asi si celý kemp usmyslel, že zrovínka teď půjde nakupovat. Ach jo, nemám ráda tlačenice, kvanta lidí a vůbec se mi to tu nelíbí. Ale musím uznat, že samoosluha byla zásobená pěkně a i ceny se zdály býti lidové. Když jsem se konečně protlačila k regálu s pečivem (vonělo na dálku), utrhla jsem si igelitový pytlík a mlsně jsem si vybírala co koupím k snídani. V duchu jsem se už oblizovala a žaludek se už hlásil o svůj denní příděl. Koblížky plněné čokoládou nebo pudinkem? A nebo plundru? I když tyhle koláčky také vypadají výborně. Co teprve anglický rohlíček se slaninkou? A to jsem prosím vegetarián. Nakonec jsem vybrala pro každého koblížek čokoládový a pudinkový a jako prémii anglický rohlík. Ať se klidně přežeru, neodolám. Vzala jsem tedy jeden čokokoblih, druhý čokokoblih a…,,Slečno, co to děláte?“ Ozvala se prodavačka za mými zády. To jsem teda nepochopila. Vždyť přeci vidí, že si dávám do pytlíku koblihy, nebo je snad slepá? Ne, to ne, to by se mě asi ani nezeptala. Ikdyž ty pivní skla, no nic… ,,No, dávám si koblihy do pytlíku.“ Odvětila jsem s úsměvem. ,,A rukou?“ Vypadala naštvaně. Né, nohou asi. ,,No, rukou.“

,, A to nevíte, že je to nehygienické?“

,,Tak, mně to neva, vy to jíst nebudete.“ Začala mě pěkně štvát.

,, Jenže vošmatáte i ty okolo, máme tady takový kleštičky, kterými si ty svý koblihy do toho sáčku můžete dát, víte?“ Ta nadělá, baba.

,, No, jenže vy tu máte jen jedny kleštičky, ale spoustu druhů pečiva. A ty koblihy jsou pocukrovaný. když vezmu kleštičkama koblihy, tak když pominu estetický dopad na mou koblihu, tak trocha toho cukru zůstane na kleštičkách. Plánuju si ještě vzít anglický rohlík se slaninou, který je oproti koblize slaný. když vezmu pocukrovanýma kleštičkama slaný rohlík, tak trocha toho cukru zůstane i na anglickém rohlíku. A sladký slaný anglický rohlík ztratí na své původní kvalitě. Víte, nechci tady pronášet erudované řeči, ale to samé se stane, když si nejdřív vezmu pocukrovanou koblihu a pak rohlík se solí. Chci si na snídani pochutnat. Proto vaše kleštičky zásadně nepoužiju. Jo, kdybyste tady měli ty igelitové rukavice na jedno použití, tak je použiju, protože potom, co bych si vzala koblihu, bych si je vyměnila a vzala anglický rohlík with right english bacon, čímž by neutrpěla estetika ani chuť.“ Prodavačce sklaplo a její výraz mě pobavil. Jooo, já umím být zákeřná. Téměř ze všech průšvihů se vykecám.

,, Tak si to tou rukou teda nandejte!“ Povídala dotčeně a odešla. Hurááá, vyhrála jsem.

                Uvařila jsem čaj, vyndala campingový stoleček, židličky a začetla jsem se do novin. Bylo mi divný, že Filip nevstává, žije vůbec? Normálně bývá vzhůru dřív než já. Co nejtišeji jsem rozepla plachtu do ložnice. Filip tam nebyl. Sakra, kde je? Napadlo mě, že si šel vyčistit zuby, ale kartáček i ručník ležely tam, kam jsem je včera uklidila. Třeba mě šel hledat, napadlo mě. Ale co, vrátí se. Začetla jsem se do knihy. Po chvíli jsme měla tak velký hlad, že jsem snědla obě koblihy a na Filipa jsem nečekala. Kde sakra je? Po třech hodinách jsem byla už hodně nervozní. Mobil si ten debil nechal ve stanu. Po čtyřech konečně přišel: ,,Filipe, kde si byl? Čekala jsem na tebe.“ Vrhla jsem se mu kolem krku. Odstrčil mě: ,, Co je ti do toho? Nemusím ti všechno říkat.“

,,To nemusíš, to máš pravdu, ale já měla o tebe strach víš? Já se bála jestli se ti něco nestalo. Ale to je ti asi jedno,“ vyjela jsem na něj.

,,Ivet, promiň, měl jsem jen sraz s jednim klukem, něco mi dlužil a neměl to.“

,,Co?“

,,Pražskou směs. Pojď ke mně. Jéééé, ty jsi byla pro snídani. To jsi hodná, mám hlad jako vlk.“ Takže jsou v tom drogy. Teď mi to řekl na rovinu. Chci domů! Začalo to tak pěkně. Připadám si jako na horské dráze.

 

14

                Filip se krčil ve sklepě pod schody. Bál se. Co když to nevyjde, co když to přežije? Co když zavolá benga? Co když…V Hlavě se mu myšlenky přelévaly ze stranu na stranu a žádná z nich nebyla pozitivní. Však taky není v dobré situaci. Musí, prostě musí.

                Dveře bouchly a starý pán šel venčit svého psa. ,,Teď budu počítat do 160, hezky pomalu.1,2,3,4…“ Počítal si v duchu Filip… ,,12,13,14…Co když se vrátí dřív?…25,26,27…Stařík není jako ta blboučká Jana…35,36,37…a co sousedi…51,52,53…nezvládnu to…63,64,65…nedokážu to…71,72,73…co když…101,102,103…co když zavolá policisty…118,119,120…počítám moc rychle…141,143,144…co když tu čubu venčí dnes jen před domem…157,158,159,160…musím!!!!“ Filip se zvedl ze svého úkrytu. Klíčkem otevřel dveře, ze kterých před chvílí vyšel pán s čubou. vešel do předsíně, která páchla zatuchlinou a plísní. Rychle zamířil do kuchyně. Z kapsy vytáhl pytlíček s bílým práškem a celý ho vysypal do láhve vody na kuchyňské lince. Pečlivě vodu protřepal, aby se prášek rozpustil. Odešel a zase za sebou zamkl. Ještěže starý pán svěřil filipovým rodičům svůj klíč od bytu pro případ, že by si zabouchl dveře. Ještě zbývá Iveta.

 

15

                ,,Víš Ivet, je mi hrozně líto, co se stalo, že si musela být svědkem tak hrozného…činu a víš, poslední dobou prostě jsem neměl čas a málo jsem se ti věnoval a kdybych věděl s kým chodíš, tak..“

,, Tak co tati? Zatrhl bys mi to? Zakázal bys mi se s ním stýkat? Přiznej to. Prostě si se o mě nezajímal. S mámou jste se rozešli. Nevyčítám vám to. Přestože si měl svojí novou rodinu, čekali jste dítě, s mámou ani semnou si se nevídal, minulost si hodil za hlavu, ale přesto všechno jsem pořád tvá dcera a toho se už nikdy nezbavíš. To za hlavu nehodíš, na to zapomenou nemůžeš. Já jsem tvoje dcera a ty můj otec. A já mám svýho otce ráda. Mirek je Mirek. Je nevlastní, mám ho sice ráda, ale on mě neviděl vyrůstat, neviděl mě, když jsme přicházela na svět, nedržel přitom mámu za ruku. On mi ten genetickej základ nedal. Ty jo. Ale on se jako táta na rozdíl od tebe chová, přestože nejsem jeho. Ale já se snažila. Na svátek, narozeniny a vánoce jsi poslal složenku. Když jsem ti napsala mail, neodpověděl si. To tátové nedělaj. Ale já ti to nevyčítám, to ty si musíš sáhnout do svědomí. A objevíš se až teď, když jsem v nemocnici a ty potřebuješ vědět něco, čím dopadneš Filipa, budeš dobrej a konečně tě povýšej. Na povýšení na který čekáš tak dlouho a ten debil nad tebou nechce jít do důchodu. Neřeknu ti nic! Zklamal si mě!“

,,Je mi to líto, moc. Ale brzy tě pustí a budeš v ohrožení života. Filip tě dostane, pokud nebudeš spolupracovat.“

,,Nedostane, on mě miluje a todle by mi neudělal.“

,,V tědlech věcech jde láska stranou holčičko! Zklamala si mě, takhle se dcera policisty nechová. Brzy se uzdrav!“

 

16

                Po zbytek prázdnin jsme se Filipem stýkala minimálně. Každý jsme měli vlastní program. O to více jsme si to vynahrazovali na podzim. Od víkendu, kdy se Filip přiznal, že se s drogama kamarádí uplynula dlouhá doba a já na to dočista zapomněla. Ovšem pouze do doby, kdy si ke mně přisedla na obědě holka z vedlejší třídy. Prosila mě, abych se s Filipem rozešla, že kvůli němu budu mít velké problémy. Že je prý dealer a všichni kromě mě to ví a jen se už čeká kdy to praskne. Rozhovor s ní mi dlouho vrtal hlavou. Nechtěla jsem tomu uvěřit, byla a jsem neuvěřitelně zamilovaná a tyhle věci jsme si prostě nechtěla připustit a uvěřit jim.

 

                                                                                              17

Domovní prohlídka domu, kde bydlela Iveta byla v plném proudu. Dům se hemžil policisty, kde každý dělal svou práci. Ivetin vlastní otec, Radek, se za Ivetu doslova styděl. V pokoji měla ohromný nepořádek.

                Prohlídka se pomalu blížila ke konci. Radkovi zbývalo ještě prohledat balkon a policejní fotograf fotil poslední fotky domu na zahradě. Radek musel prohrabat jeden květináč po druhém. ,,Nejdůležitější je si zvolit systém.“ Mumlal si pro sebe a rozhodl se, že bude postupovat zleva doprava. Natáhl si nechutné chirurgické rukavice a začal prohrabávat hlínu. Po chvíli vytáhl balíček s bílým práškem: ,,Kruci, to snad ne…moje dcera…ukrývala si tu…já jí přeci nemůžu udat! Znamenalo by to, že ona je spoluviníkem. je jí šestnáct. Půjde do vězení. Ne, zahrabu to zpět a nikdo se nic nedoví.“ Rozhodl se a balíček zahrabal zpět do květináče.

                ,,Franto, tak já letím, volala mi manželka, malej je nemocnej. Pojedem s ním na pohotovost. Zvládneš to tu?“

,,Jasně Radku, jen běž, jen si prohlídnu ty fotky a taky to tu balím. Držim palce.“ Volal na Radka Franta, který stahoval fotografie z dnešní prohlídky do počítače. Hned na to si jednu po druhé detailně prohlížel, různě přibližoval a zkoumal. Když si prohlížel fotografii severní strany domu všiml si v rohu fotky jak na balkoně klečí nad květináčem Radek a něco drží v rukou. Když si obrázek přiblížil, uviděl, že jeho kolega drží v ruce nějaký pytlíček s bílým obsahem. Znovu si tedy pročetl protokol a zjistil, že se žádný balíček na balkoně nenašel. Nemělo tam totiž být vůbec nic krom několika květináčů. Frantovi to nedalo a rozjel se zpět do Ivetina domu. na balkoně našel co hledal. Hned v prvním květináči našel balíček s bílým práškem, prohrabal tedy ostatní květináče a našel další balíčky. Okamžitě vydal rozkaz k zadržení Radka a jeho uvalení do vazby. Sice by mohl starého kamaráda krýt, ale Franta měl až nepřirozeně velký smysl pro spravedlnost a to potom nezná bratra. Kolegy mu bylo líto, ale věděl, že tohle se nedělá! Později se ještě Franta postaral o to, aby byla Iveta umístěna do výchovného ústavu pro spolupráci s Filipem a Radkem.

 

18

                Sedím na kameni a dívám se dolů na temnou nehybnou hladinu. Přemýšlím o ptácích, co vzlétávají z pole, o muškách co uniknou pavoukům - o svobodě.

Suchý nažloutlý list padá pod tíhou podzimu na nehybnou hladinu a pomalu na ní ulehá. Vzpomínám na časy, kdy jsem byla mladá. Kdy jsem přesně v tuto roční dobu seděla na tomto místě a dívala se na hladinu Jordánu. Život je krutý. Vždycky jsem byla vzorná holčička co nosila ze školy samé jedničky. Když si mé spolužačky užívaly na diskotékách já se starala o mladší sestru. Kluci o mě nosem nezavadili. A když jsem se konečně zamilovala, když jsem začala toužit po mužském obětí, když semnou hormony vyváděly psí kusy, dostala jsem šanci. Moje tajná platonická láska se do mě zamilovala. Ironií bylo, že ten hodný milý kluk byl zrovínka Filip. Filip, který se jako hodný a milý pouze tvářil. Zatímco mi sliboval hory doly obchodoval s drogama. Všichni mi říkali, ať ho nechám, ať ho pustím k vodě, ale já byla tak naivní husa, že jsem tomu nechtěla uvěřit. To se mi potom vymstilo. Když Filip shodil Tomáše z mostu, můj další osud byl už zpečetěn. Zabil Janu, toho staříka, u mě si schoval drogy…Odsoudili mě za držení drog a tátu za to, že mě kryl. Seděla jsem a dlouhé roky jsem se litovala. Později se moje lítost proměnila ve vztek a já jsem si vyčítala první i poslední. Za několik let jsem začala doufat, že pravda vyjde na povrch a Filipa zavřou. Zmýlila jsem se. Filip je dodnes na svobodě. Police nemá dostatek důkazů.     

19

                V noci jsem se probudila a šla jsem se do kuchyně napít. Vstoupila jsem do dveří a…někdo seděl za stolem. Krve by se ve mně nedořezal.

,, Ivetko, konečně jsi se vrátila. Čekal jsem na tebe. Dlouho.“

,,Filipe, co po mně chceš? Co ještě chceš?“

,,Tebe! Přiznávám se, zabil jsem Tomáše, Janu, zabil jsme toho staříka, zabiju tebe.“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář