Líčení Vánočního města
Líčení vánočního města
Seděla jsem na kameni Moudrák a pozorovala Davida. Ležel dva metry pode mnou na ledě.
,, Tak slez už dolů, pojď…“
Ne, ne, zavrtěla jsem odmítavě hlavou. Po chvíli si přisedl a zadíval se směrem, kam jsem už 20 minut upírala svůj zrak.
,, Víš, co mě štve?“
,, Nevím“
,, Ta kýčovitá hvězda na špičce kostela, vrchol nevkusu. Neonová svítidla v kontrastu stavby z 15. století, celé náměstí okupují turisté a fotí. Člověk nemůže projít. A hlavně teď o Vánocích. Tábor je úplně obyčejné město. I o Vánocích. Nic extra tu není. Výzdobu má přeci každé město. Nevím, jestli je to vůbec dobré. Myslím ta výzdoba. Vánoční atmosféru tvoří lidé, né výzdoba na sloupech, pak je to zbytečně přeplácané. Každý prodavač má ve své výloze vánoční motiv, stromeček… Na pěší zóně je přes dvacet obchodů. Dvacet výzdob, dvacet vánočních stromečků, dvacet rozdílných hrajících koled. Pak ještě výzdoba na sloupech. Co dvacet metrů, to sloup s kometou nebo se stromečkem. Vždyť to působí přeplácaně. A nálada lidí – pod bodem mrazu. Všichni jsou naštvaní, že jim ještě chybí upéct pět druhů cukroví, nemají dárek pro toho a toho. Omylem do někoho vrazíš a hned ti ukáže svůj nerudný obličej. O to opravdu stojím. Jediní, kdo si to tu užívají jsou cizinci. Chtěl bych jednou zažít Vánoce ve středověku. Klid, pohoda a vánoční obyčeje. Nesnáším Vánoce! Je to komerce, všechno je komerce a byznys. Na všem chtěj lidi vydělat i na takovým krásným svátku, jako jsou Vánoce,“ rozčiloval se David, ,,tak už pojď. “
Obešli jsme Jordán a došli na Křižíkovo náměstí.
,, Nešel bys k nám?“
,, Jestli máte tři kila bramborového salátu, šest řízků a dvanáct druhů cukroví jen pro mojí spotřebu, proč ne, “ vtipkoval. Vzal mě za ruku a vydali jsme se na dlouhou pouť k nám domů. Slunce už zapadlo a ulice se vylidnily. Na lampách svítily nádherné vánoční komety, hvězdy a stromečky. Vůbec to nepůsobilo ,,přeplácaně“, ale kouzelně. V obchodech svítila vánoční výzdoba a dobrý pozorovatel, mohl zahlédnout siluetu vánočního stromečku za okny. Jen tu a tam projelo auto a o chodce člověk nezavadil. Je přeci Štědrý Den, to se jen zamilovaní blázni toulají po ulicích. Naše kroky se rozléhaly. Miluji Vánoce, sníh, noc, cukroví a Davida.
Začalo sněžit. Bílé vločky padaly z nebes na naše ramena. Když jsme došli k cukrárně, David přitiskl nos na sklo vitrínky. Je už tradicí, že za vitrínkou ,,naší“ cukrárny ,,chrápe“ Ježíšek. Jako malá jsem se tu vždy zastavila a poslouchala jak spí. Břicho pod peřinou se v rytmu dýchání nafukovalo. Opřela jsem se o zeď a čichala tu božskou, pro Vánoce tak charakteristickou, vanilkovou vůni.
Zahnuli jsme za roh a došli k nádraží. Několik opozdilců nervózně stepovalo na chodníku a čekali, kdy konečně přijede autobus.
Rozhodli jsme se, že půjdeme ke mně domů přes Jordán. Kolem hráze se line cestička, zavátá sněhem. Sedla jsem si do stráně nad vodou.
Viděla jsem na celé historické jádro Tábora. Střechy památek pocukrované sněhem, zasněžený Jordán, opuštěný akvapark. Moje rodné město miluji, mnohem více, než cokoliv jiného. Pojí mě s ním zvláštní silné pouto. Tolik zážitků a nádherných chvil. Není tak nepřátelské, jako jiná města, plná průmyslových zón a továren. Moje město to je synonymum pro historii, mystiku, tajemno a krásu.
Tábor mám raději v zimě, není tu tolik turistů a město vypadá úplně jinak. Hlavně o Vánocích. Město je krásně vyzdobené, pocukrované sněhem a voní. Vánocemi.
