Na život a na smrt
Na život a na smrt
Bára a Katka byla jednovaječná dvojčata. Nikdo, kromě vlastní matky je od sebe nerozeznal a obě toho patřičně využívaly. Když byly malé, tak nosily stejné oblečení a měly společné kamarádky a záliby. Ovšem v době dospívání se to změnilo. Postupem času si začaly lézt na nervy a navzájem se nemohly vystát. Zůstat v jedné místnosti a nepohádat se, byl pro ně nadlidský výkon. Když mohly, vjely si do vlasů a nadávaly si.
Avšak jednoho dne Bára onemocněla. Vypadalo to na nevinnou chřipku, a tak Bára zůstala doma a musela pít tak nenáviděný heřmánkový čaj. Katka jí záviděla. Bylo zrovna před pololetím a Katka psala jednu písemku za druhou.
,,Však ty si to budeš muset dohnat, to se neboj a navíc - budeš to psát v jeden den a budeš mít tolik učení, že se z toho picneš!“
,,Taky tě miluju…“ pronesla sladkým hláskem Bára a dál pařila hry na kompu.
Po týdnu bylo už Báře lépe, a tak si začala uklízet v pokoji. Vyházela všechny věci ze svých skříní na jednu velkou hromadu doprostřed pokoje. Utřela v poličkách prach a začala skládat všelijaké zapomenuté haraburdí do skříní. Už byla skoro u konce, když objevila staré fotoalbum. Se zájmem si prohlížela fotky, na kterých byla s Katkou u moře, jinde zase na písečku nebo na zahradě. Mohlo jim být tak okolo pěti, šesti let. To tenkrát ještě táhly společně za jeden provaz. Postupně si fotky prohlédla a pak otočila na poslední stránku. V desce alba byla kapsička ze čtvrtky a v ní byl vložen sešit. V titulku byl dětským písmem nadepsán ,,Na život a na smrt!“. Nevzpomínala si, že by někdy něco takového psala, ale písmo bylo její, o tom nebyl pochyb. Zvědavě sešit otevřela a začala číst.
24. 1
Katko, jsem tak ráda, ze jsi moje ségra. A nekde sem se docetla, ze pry dvojcata, hlavne ty jednovajecný jsou nejak propojeny, Kdyz se jedny něco stane, tak ta druhá to ucítí, jako, ze ji třeba zacne něco bolet a tak, a proto bych se s tebou chtela dohodnout, protože te mam mociiiinky rada, ze az jedna z nas nebude uz tady, jako, ze umre, tak ta druha taky umre, protože by pak byla smutna. A ja nechci, abis byla smutna. Ani ty, ani ja. Proto, slib mi, ze az umre jedna, tak umre i druha, jo????
Díky moc!!!
P.S. a musíme to zpecetit krví, aby to fungovalo…
Následovaly dva krvavé podpisy. Bára si nevzpomínala, že by něco takové vůbec psala a podepisovala krví. Položila sešítek na stůl a dál uklízela.
V dalších dnech se Báře hodně přitížilo a musela si jít lehnout do nemocnice. Ale nemohlo to. Báře bylo hůř a hůř. Nakonec upadla do komatu a druhý den ráno umřela.
Katka probrečela celý následující den. Přestože s Bárou v poslední době moc nevycházela a lezla jí na nervy, někde hluboko v srdci jí měla moc a moc ráda.
V noci se najednou probudila a nemohla usnout. Přemýšlela nad Bárou. Měla na ní být hodnější. A milejší! Teď už je pozdě. Po hodině upadla do neklidného spánku. Po chvíli se zase probudila – zimou. Zarazilo jí otevřené okno, byla si jistá, že když šla večer spát, okno bylo zavřené. Ani vítr, který by okno otevřel nefoukal. Vypadalo to téměř strašidelně. Šero a povlávající záclona v okně, brrr…Spěšně mrkla na budík – 2,41. Zvedla se a chtěla jít zavřít okno, ale na něco šlápla. Otevřený sešit. Co ten tady dělá? Odpoledne ho viděla na sestřiným stole. Připadalo jí to najednou všechno tak divné. Vzala sešit do rukou a dala se do čtení. Polilo jí horko. Počkat! To datum 24.1. a ten čas na budíku! Stále 2,41? Jakto? Vzkaz četla minimálně minutu, dvě. A budík ukazuje stále 2,41. Možná se zasekl. Ale zrovna v tenhle čas? Blbá náhoda. Katka se začala bát. Nedávala jí to smysl!
,,Pamatuješ na naši dohodu???“ Ozvala se Bára za Katčinými zády. Katka se strachy ani nepohnula. Cítila Bářin zapáchající ledový dech.
,,Zpečetily jsem jí krví. Pamatuješ? Když jedna umře, musí i ta druhá. A já už umřela! Seš na řadě!“